ELVES AND PHOENIX BLOOD - Nenávist plodí lásku

V Londýně bylo právě kolem dvanácté hodiny v noci. Po Obrtlé ulici kráčela postava zahalená v černém plášti. Začalo pršet, takže než došla ke svému cíli, byla úplně promočená. Došla ke starému, polorozpadlému baráku, zahalenému v temnotě. Jen jedno okno zářilo do té bezútěšné tmy. Postava zabušila na dveře. Chvíli se nic nedělo, až potom, co kdosi vyhlédl za záclonou z okna, se otevřely dveře.
„Už jsi tu měla dávno být!“
„Promiň, ale na Příčné slídili ti čmuchalové z Ministerstva.“
„Pojď dovnitř, tady o tom nebudeme mluvit, mohl by nás někdo slyšet.“
Když došli do pokoje, který zřejmě kdysi sloužil jako obývací, nabídl muž oné zahalené postavě, aby se posadila.
„Dáš si něco? A proč si nesundáš ten plášť? Tady tě nikdo neuvidí Wilwarin. Proč jsi přišla?“
Elfka si sundala naprosto promočený plášť a posadila se. Rozhlédla se kolem sebe a pak se podívala na toho muže.
„Už mě nebaví plížit se sem vždy po tmě, aby mě nikdo neviděl Severusi. Nedokážu skrývat to, co moc chci.“
Severus Snape si povzdechl. A už jsme zase u toho pomyslel si.
„Copak se nepamatuješ, o čem jsme mluvili minule? Nejde to a ty to víš. Neumím milovat. Jenom nenávidět. To mi jde, toto jediné nejlépe ze všeho! Narodil jsem se v nenávisti a celý život jsem nepoznal nic jiného než tuhle mojí družku. V zuřivosti a smutku jsem se utápěl v nenávisti, v potížích jsem také nedokázal nic jiného než nenávidět.“ Měl ve tváři bolestný výraz, ačkoliv si to neuvědomoval.
„Ale Severusi, copak to jde, žít takto? Nemůžeš… MY nemůžeme takhle skončit! Ty to víš… víš co k tobě-“ „Ne! Mlč! Tohle neříkej Wil, prosím… Podívej se na sebe, adoptovaná dcera rodiny Blacků, pocházející z Elfských zemí. Wilwarin Lothlorienská-Blacková, krásná elfí princezna v tomto světě…“
„Prosím nemluv o nich…“ zaprosila Wilwarin. “Víš že je nepovažuji za svou rodinu kromě Siriuse a Reguluse. Nenávidím je!“
„Ne! Ty nevíš, co je to nenávist! Ty…“Při řeči rozrušeně vstal a přecházel po místnosti. Tu mu skočila do řeči Wilwarin a též vstala. Při tomto pohybu se jí po zádech rozprostřely dlouhé stříbrné vlasy a konečně se ukázala elfská princezna v celé své kráse. Černé šaty pouze podtrhovaly její útlou pružnou postavu.
„Počkej přece! Tohle neříkej, ty umíš i něco víc než jen nenávidět, ty…“ V očích měla slzy a když mluvila, vzrušeně gestikulovala.
„Ale Wilwarin, prosím… Jsem jenom obyčejný kouzelník, ještě k tomu Smrtijed!
Severus Snape, Srabus, jak všichni říkali, Severus, který když Pán zavolá, přijde a který… který milovat prostě nedokáže. Wilwarin smiř se s tím, co ti tady říkám, jdi a buď dál dobrý Smrtijed, ale nechoď sem, musím… musím být sám.“ Když mluvil, usídlila se mu v očích bolest a smutek. Aby Wilwarin neviděla, jak moc se sám v sobě nevyzná, otočil se k oknu a vyhlédl do tmy.
Wil si povzdechla. “Tak dobře Severusi. Když to tak chceš, odejdu a nevrátím se.
Ale nejdřív… ti musím něco říct. Chci abys to věděl a když to neuznáš, opravdu odejdu.“
Při řeči k němu přistoupila zezadu, ale on se neotočil. Předstoupila tedy před něj, ale on zavřel své černé oči, jakoby nechtěl vidět utrpení, které se jí zračilo ve tváři. Stoupla si těsně k němu, zvedla své stříbrošedé oči k němu, dala mu ruce na ramena a zašeptala: „Miluji tě Severusi Snape, takového, jaký jsi a ty to nedokážeš změnit. Já také ne a ani nechci. Miluji tě Severusi…“ Políbila ho na pevně sevřené, chladné rty. Pak se odtáhla a otevřela oči. „Dobře tedy. Já…“ odkašlala si, aby mohla promluvit. „odcházím, abych nám oběma ulehčila.“
Při řeči si vzala plášť a nasadila si kapuci. „Sbohem Severusi.“ To už jí nohy málem neunesly. Když sahala po klice, uslyšela své jméno. Vyslovil ho tak tiše, že ho málem přeslechla.
„Wilwarin…“ otočila se a uviděla, že mu po tvářích stékají slzy. „Wilwarin, vím že bych to měl udělat, ale nedokážu tě nechat odejít… já, já nechápu, co se to děje, ale prostě to nedokážu. Prosím… Nikdy jsem nikoho o nic neprosil, ale tebe prosím. Wilwarin neodcházej z mého života!!!“
Při řeči došel až k ní. Vzhlédla k němu. Tu žalem zkřivenou tvář když uviděla, bolelo jí to tak moc, jako nikdy nic v životě… Objal ji tak zoufale, tak beznadějně… Držel ji, jakoby ji už nikdy nechtěl pustit. Chtěl ji tak moc, tak moc ji miloval, ale přišel na to až ve chvíli, kdy měla navždy zmizet z jeho života.
„Miluji tě Wilwarin…!“ zašeptal jí do vlasů. Rozplakala se mu na rameni, v jeho objetí. Zvedl jí hlavu a dal jí překrásný polibek. Jeho rty už nebyly chladné, ale teplé, sametové a měkké. Přímo vybízely k líbání.
Už v sobě nedokázal držet tu lásku, co cítil, už ne… Beze slov odešli do něčeho, co vzdáleně připomínalo ložnici, něžně, ale přesto vášnivě se svlékli navzájem, hrdá a krásná elfí princezna a kouzelník, který celý život pouze nenáviděl, ale už našel svojí lásku. Jemně ji uložil na postel a opět jí zašeptal ta krásná slova, co jí v uších zněla jako hudba z Ráje.
„Miluji tě Wilwarin, tak moc, až to bolí.“ Vztáhla k němu ruce a zašeptala: „Severusi…“ sklonil se k ní a slíbal jí slzy, líbal jí tak zoufale, jakoby to mělo být naposledy, ale bylo to poprvé. Pro ně pro oba to bylo něco nového a překrásného, něco, co ani jeden z nich nikdy nezažil.
Pak se konečně spojili, propojili svoje těla, duše i srdce, ze dvou byl jeden a zdálo se jim, že explodoval svět. Severus si hladově bral, ale nevědomky zase vracel to, co si vzal a něco navíc. Milovali se a bylo to tak krásné, až z toho měli strach.
Nakonec si usnuli v náručí, konečně spolu, ve tvářích konečně místo utrpení lásku a klid.